Počítačové hry

Nedávno se v Anglii konal festival počítačových her a nějaký spisovatel prohlásil, že žádný dospělý člověk by tam neměl jet a vlastně ani hrát žádné počítačové hry, protože je to hloupé, dětinské a nedůstojné a každý dospělý by se za to měl stydět. Mohl bych si jednoduše říct, že jde o dalšího člověka, který se přehnaně stará o to, co si o něm myslí ostatní, rád soudí lidi, kteří se chovají a myslí jinak než on, a nechápe, proč by někdo měl dělat věci, které on by nedělal. Existují také například lidé, kteří považují jízdní kola za dětské hračky, ale zajímavé je, že v případě počítačových her takové názory nejsou nic výjimečného. Přitom tito lidé se jako děti dívali na filmy, poslouchali hudbu, četli knihy, nebo hráli stolní, karetní a sportovní hry, ale v dospělosti jim nic takového nepřipadá nedůstojné. Podobně sledování sportovních her na stadiónu nebo v televizi je společensky v pořádku, přestože jde dokonce jen o pasívní sledování hry někoho jiného. V této souvislosti mě také zaujalo, že i když většina televizního programu pro libovolnou věkovou kategorii mi připadá na dost nízké úrovni, přesto je společensky mnohem přijatelnější. Kategorii počítačových her lze chápat prostě jako médium, stejně jako knihy nebo filmy, a jeho obsah může být stejně dobře určen pro dospělé jako pro děti, může jít o akční i přemýšlivou zábavu a může jít o umělecké dílo nebo odpad. Mimochodem, první počítačové hry vznikaly a hrály se na univerzitách a v počítačových výzkumných ústavech. Kromě toho je důležité umět se bavit a mít koníčky v každém věku. Čím podstatným se liší sbírka filmů a sbírka her? Někdy jen stačí podívat se na určité věci bez předsudků.

Zabývám se tu jen starými počítači a herními konzolemi, ale nedělám to proto, že jsou staré, nějaká retro móda je mi ukradená a v podstatě mi nezáleží na roku výroby. Jen prostě proto, že takové typy mě zajímají, podobně jako například někdo má rád klasickou hudbu nebo secesní architekturu. Navíc některé počítače a konzole se mi líbí nebo nelíbí bez ohledu na to, co je v této oblasti obecně považováno za nejlepší nebo kolik se jich prodalo. To samé platí i pro hry, kde nevybírám jen podle jejich hodnocení v časopisech, na Internetu a podobně, ale podle vlastního vkusu. Už se mi mockrát stalo, že mě bavila hra se špatným hodnocením a vychvalovaná hra mě vůbec nezaujala. Také se nepovažuji za sběratele a nemám zájem získat co nejvíce věcí, ale jednu věc mám s nimi společnou. Starožitnosti, které vlastním, pro mě nejsou bezcenné krámy na vyhození, naopak se je snažím zachovat v co nejlepším stavu nebo restaurovat i v případě, že je nakonec předám někomu jinému. To se týká i zálohování digitálních záznamů, kde originály her a dalších programů zachovávám beze změny, ale jejich kopie občas upravuji tak, aby bylo snadné provozovat je v libovolných nahrávacích zařízeních a emulátorech bez opotřebování kazet, disket a manuálů. Jde o něco jako počítačovou archeologii, díky níž lze zkoumat historii, která by jinak zmizela, protože všechna stará elektronická zařízení a záznamová média postupně přestávají fungovat.

Některé staré počítačové hry jsou pro mě zajímavé také proto, že v době jejich vzniku neexistovaly žádné starší vzory, všechno bylo nové a vznikaly celé nové kategorie, podobě jako třeba v počátcích filmu. Občas se objevovaly i nápady, které nepatřily do žádné kategorie, a někdy byly vydány hry, které by později už neprošly, protože by se vydavatel obával, že na tom nevydělá. Někdy to souviselo i se způsobem jejich vzniku, kdy náklady byly téměř nulové a často i velmi úspěšnou hru vytvořil jen jeden člověk doma na svém počítači.

Tento způsob se opět vyskytuje i v poslední době díky možnosti nákupu levných her v elektronické podobě přes Internet, což se ale týká právě jen novější produkce. Pokud jde o staré hry, tak ty, o které mám opravdu zájem, se snažím získávat na originálních médiích, ať už jde o kazety, diskety, CD nebo cartridge. Jednak proto, že jsou v původním stavu, jednak k nim mám manuály, případně další doplňky, jednak je to zaručeně legální a také si nepřipadám jako notorický stahovač všeho možného. Zvlášť ten poslední případ je v poslední době aktuální, protože čím dál více elektronických kopií všeho možného je čím dál snadněji dostupných a stovkami tisíc her si lze naplnit počítač nebo je hrát na Internetu. Pak ale čím dál více lidí zjišťuje, že už vlastně skoro nic z toho pořádně neprozkoumají a u většiny věcí zůstanou jen na povrchu. Velkou část her si pustí na pět minut a už zkoušejí další, velkou část mají uloženou, "až na to jednou bude čas".

A abych nezapomněl, hádky o to, který počítač, konzole, operační systém nebo sekačka na trávu je nejlepší, jsou mi také ukradené. Takové totiž neexistují.

Počítačové hry

K počítačovým hrám jsem se dostal postupně pomocí počítačů PMD 85, ZX Spectrum (jen kazety), PC + DOS (jen PC 386, 486 a diskety), PC + Linux, Macintosh (jen 68020 a 68040), Silicon Graphics (jen Indy) a Archimedes (jen ARM 250), kromě toho jsem si u známých také trochu pohrál s počítači Atari XL, Commodore 64, Amiga, Sam Coupé, PC + DOS + CD-ROM, PC + Windows (jen do verze 98) a Macintosh G3. Od té doby, co jsem měl PC s procesorem 486 nebo silnějším, jsem mohl dále rozšířit svůj přehled v oblasti počítačů i na stroje, ke kterým jsem se nikdy osobně nedostal, a to pomocí emulátorů.

U domácích počítačů z osmdesátých let 20. století jsem vždy oceňoval, že kterýkoliv majitel se mohl relativně snadno naučit vytvářet vlastní programy a tím se současně učit užitečné věci ohledně programování a počítačů obecně. Právě touto cestou se vypracovala spousta schopných programátorů, počítačových grafiků a hudebníků a také slavných autorů her. Někteří z nich ovšem později herní průmysl opustili, protože jim přestal vyhovovat směr, kterým mířil, a chyběla jim volnost, kterou dříve měli, tedy tvorba her pro ně přestala být zábava. Zajímavé je, že někteří z těchto profesionálů sice pokračovali v práci pro stále výkonnější počítače a herní konzole, ale po dlouhé době se vrátili i ke starým strojům. Z určitého pohledu je stále lákavé tvořit pro systém s velmi omezeným výkonem, pamětí i grafickými a zvukovými možnostmi, zvlášť, když v mnoha případech celou hru dokáže vytvořit jediný člověk.

Pokud jde o mě, také jsem kdysi vytvářel počítačové hry pro PMD 85 a ZX Spectrum (jen amatérsky) a po dlouhé době jsem se k tvorbě pro Spectrum vrátil. Původně jsem na PMD 85 a Spectru programoval v jazyku Basic. K tomu jsem nepotřeboval žádnou výuku ani speciální program, stačilo si zhruba přečíst manuál k počítači, zapnout počítač a rovnou začít experimentovat, což byla velká výhoda a lákadlo. S Basicem byla zábava a na PMD 85 a později na Spectru jsem vyráběl různé typy programů včetně jednoduchých her. Byl tu ale jeden nepříjemný problém: Vzhledem k tomu, že Basic obsažený v těchto počítačích se nepřekládal do strojového kódu a vzhledem k výkonu tehdejších domácích počítačů jsem nemohl vytvářet nic, co by rychle a plynule hýbalo velkými grafickými tvary, jako jsem to viděl ve spoustě her od profesionálních autorů. K tomu byl potřeba strojový kód, do něhož se obvykle překládalo pomocí Assembleru. S tím to tenkrát bylo mnohem horší, protože jsem k němu neměl žádný manuál ani překladač, takže jsem zůstával u Basicu. Později mi někdo půjčil okopírovaný text o Assembleru a dostal se ke mně i překladač, ale styl obou byl bohužel tak uživatelsky nepřátelský, že mě brzy odradil. Samozřejmě šlo také o to, že jsem nebyl dostatečně odhodlaný, jinak bych to možná nějak překousnul. Možná s tím souvisí tehdejší nedostatek zajímavých a srozumitelných příkladů, které by hned prováděly něco efektního, a také nedostatečná motivace, protože jsem neznal moc lidí s počítačem, na kterém by mohli mé výtvory obdivovat. Také jsem v tehdejším Československu neviděl nikde ve městech obchody s počítači ani s počítačovými hrami, ani žádnou reklamu, že lze nějakému vydavateli nabídnout vlastní výtvory, takže mě ani nenapadlo, že by se na tom dalo vydělat. Vlastně jsem se tenkrát nesetkal skoro ani se žádnými časopisy, které by se aspoň částečně zabývaly počítači, ale z toho, co jsem sehnal, jsem přece jen mohl aspoň opsat několik pomocných programů ve strojovém kódu. Ty bylo potřeba přepsat do počítače jako hromadu čísel, proto jsem neměl ani tušení, jak uvnitř pracovaly, ale mohl jsem je využívat jako jednoduché pomůcky ve svých hrách v Basicu. Ještě o něco později jsem získal lepší překladač Assembleru s několika krátkými ukázkami programů, takže jsem byl schopen vytvořit asi dva nebo tři vlastní velmi krátké programy ve strojovém kódu, které jsem opět využil ve své basicové produkci. Několik mých basicových her s drobnými assemblerovými doplňky bylo docela působivých, ale tím má tehdejší herní tvorba skončila, protože už tu Spectrum skoro nikdo nepoužíval.

Teprve po mnoha letech jsem se u Spectra konečně dostal k nástrojům, které jsem potřeboval. Jednou z motivací bylo, že jsem díky Internetu zjistil, že jsou stále na světě lidé, které zajímají tyto počítače, a že jich dokonce přibývá, vracejí se k tomu, na co mají dobré vzpomínky, a občas k tomu nalákají i nové zájemce. Samozřejmě se to nedá ani vzdáleně srovnat s dobou, kdy to bylo aktuální, ale přesto opět vzniká čím dál více her a dalších programů pro staré stroje a kromě toho, že se publikují elektronicky, se dokonce objevili nadšenci, kteří znovu vydávají hry tak jako kdysi, v krabičkách i s manuály. Teď už se na tom sice nedá vydělat, ale je to prostě zábava a lidé navzájem oceňují své výtvory. Občas to inspiruje i bývalé uživatele starých počítačů, kteří nikdy nic nenaprogramovali, aby se teď pokusili splnit si svůj dávný sen a vytvořit počítačovou hru, kterou navíc mohou sami distribuovat přes Internet. Přece jen je to něco jiného než jen používat hotové programy jiných autorů. Někdy se říká, že na rozdíl od starých počítačových kurzů se teď lidé ve školách v počítačové výuce učí číst, ale bohužel ne psát.

K tomu, abych se konečně pořádně naučil Assembler, mi překvapivě nepomohla žádná kniha, ale kombinace starobylého výukového programu, který běží přímo na Spectru, a různých kousků textu nalezených na Internetu. Až při tvorbě prvních dvou velkých projektů kompletně v Assembleru (hra s prostorovou vektorovou grafikou a hra se spoustou plynule se pohybujících objektů) jsem zjistil, jak obtížné je naprogramovat na Spectru grafiku, která je dostatečně rychlá, plynulá a barevná, vejde se do paměti, nebliká a ještě je doprovázena zvukem. Pro většinu lidí je problémem už samotný jazyk Assembler, který je na první pohled nesrozumitelný, dále je rychlost programu omezována pomalým procesorem počítače, který neobsahuje ani příkazy pro násobení a dělení, grafické tvary nelze jednoduše barvit nebo plynule posouvat, navíc je někdy také umění nacpat jich dostatek do malé paměti, ale největší zábava je se zvukem a vykreslovacím paprskem obrazovky. Zvuk je potřeba vytvářet kmitáním reproduktoru pomocí střídání dvou stavů jako v učebnici fyziky, takže během jeho přehrávání se nedá skoro nic jiného dělat, a vykreslování animované grafiky musí být načasováno podle cesty paprsku, který kreslí obraz na obrazovce, aby nedocházelo k trhání nebo blikání částí obrazu. Už před mnoha lety mi bylo jasné z velmi rozdílné úrovně různých her pro Spectrum, že vyrobit něco takového na určité technické úrovni dokáže jen velmi málo lidí, ale teprve když jsem to sám prováděl, jsem pořádně ocenil schopnosti autorů kvalitních spectrovských her. Několik let předtím, než jsem začal pracovat na svých velkých assemblerových projektech, jsem také zjistil, že v době, kdy bylo Spectrum aktuální, spousta lidí, kteří profesionálně programovali pro tento počítač, nepoužívala pro psaní a překlad assemblerových programů stejný počítač, na kterém pak své programy spouštěla. Často měli před sebou dva počítače, kde na jednom z nich běžel překladač Assembleru a když bylo potřeba spustit výsledný strojový kód, nahrál se pomocí speciálního kabelu do druhého počítače, přičemž počítač s překladačem ani nemusel být Spectrum (někdy se používal např. Amstrad kvůli lepší klávesnici nebo PC kvůli vyššímu výkonu). Tato metoda přinášela velké usnadnění práce, ale já bych v té době k něčemu takovému neměl přístup ani v případě, že bych se už tenkrát prokousal Assemblerem. Když jsem se do toho po dlouhé době znovu pustil, naštěstí už jsem mohl použít podobný způsob spočívající v provozování překladače Assembleru a emulátoru Spectra na PC.

Někdo se může divit, proč zrovna Spectrum. Není pro to žádný konkrétní důvod a opět jde hlavně o to, že prostě vyhovuje mému vkusu. Existují počítače ze stejné doby, které nabízejí zajímavé technické možnosti, přičemž Spectrum nenabízí nic zvláštního, ale to je paradoxně součást jeho kouzla. Chápu, proč spousta lidí měla raději počítače umožňující věci jako sprajty, posun obrazu, různé grafické módy nebo zajímavý zvuk (např. Atari XL nebo Commodore 64) a na kterých díky tomu určité typy her vypadaly působivěji. Ale jak vzpomínají tehdejší profesionální programátoři, tyto technické pomůcky často směrovaly autory právě jen k určitým typům her, naproti tomu pro Spectrum vymýšleli originální věci právě proto, že tam není nic, čeho by se chytili, ale obsahuje relativně výkonný procesor. Tím vznikaly například prostorové hry, u kterých zmíněné speciální technické možnosti nebylo možné využít a dokonce podle některých autorů byly pro tyto účely méně vhodné než jednodušší Spectrum (podobná situace se později opakovala mezi počítači Amiga a PC). Na druhou stranu je potřeba na Spectru vytvářet ručně i věci, které jdou jinde jednodušeji, ale i to je pro mě, možná překvapivě, součást zábavy. Další věc, která mi vyhovuje, jsou čtvercové body (pixely) a s ohledem na dobu vzniku relativně vysoké rozlišení obrazu s relativně velkým množstvím barev současně, což je bohužel za cenu často kritizovaného výrazného omezení práce s barvami, ale díky této jednoduchosti je práce s grafickou pamětí celkem rychlá.

Pokud jde o zvuk, tam se první verze Spectra opravdu nemá čím chlubit, i když později s ní někteří programátoři dokázali neuvěřitelné věci, které občas zní dokonce lépe než na konkurenčních počítačích vybavených speciálním zvukovým čipem. Bohužel se během přehrávání zvuku nedá skoro nic jiného dělat, takže spousta her používá jen krátké zvuky, nebo velmi rychle střídá zvuk a jiné akce, což je ale na druhou stranu občas možná i dobře, protože jinak by spousta her byla doprovázena neustále znějícím nepříjemným zvukem příkazu BEEP. Pozdější verze Spectra obsahuje jeden ze zmíněných zvukových čipů, ale přesto mi v mnoha hrách více sednul původní zvuk, protože tehdejší počítače se zvukovým čipem často během hry přehrávaly krátkou skladbu pořád dokola, nebo v mnoha případech byla hra přeplněna zvukovými efekty, což po určité době začalo být otravné. Proto jsem paradoxně rád, že většina spectrovských her podporuje skromný zvuk první verze počítače. Také se mi na Spectru líbí jeho Basic, který je schopnější než v některých jiných soudobých počítačích, funguje současně jako operační systém a pro spoustu lidí byl zábavným úvodem k programování (další velmi dobrý Basic v té době obsahoval počítač BBC Micro, který dokonce umožňuje přímo do programu v Basicu psát části v Assembleru, což je vynikající způsob, jak postupně pronikat do Assembleru). Sympatická je i jednoduchost návrhu Spectra, díky níž byl počítač velmi levný a díky níž vznikla spousta jeho kopií v zemích, kam by se jinak téměř nedostal, a dokonce si v té době někteří lidé sami stavěli vlastní verze. A samozřejmě jde také o to, že je to jeden z prvních počítačů, se kterými jsem se osobně setkal, a který jsem měl celkem dlouhou dobu jako jediný počítač (nejdříve asi rok půjčený a pak asi pět let vlastní, později už jsem měl kromě Spectra k dispozici i PC).

Následuje seznam některých počítačových her, které mě zaujaly. Naprostou většinu jsem nikdy nehrál, tedy jde hlavně o dojem z videozáznamů a dalších informací. Největší počet her je tu pro Spectrum, ale není to proto, že by to byl nejlepší herní počítač, ale proto, že ho nejlépe znám a existuje pro něj neuvěřitelné množství her. Vzhledem k tomu, že staré počítače mají různé technické možnosti, často platí, že určitá hra je nejlepší na tom starém počítači, kde vznikla, protože často byla už od začátku vytvářena s ohledem na tyto možnosti.

Konzolové hry

Z elektronických herních konzolí jsem postupně získal Game Boy (jen černobílý), SNES a Vectrex, ale až dlouho po období, kdy byly aktuální. A podobně jako v případě počítačových her jsem díky svému PC a emulátorům vyzkoušel i hry pro některé jiné konzole. Konzolové hry mě ale nikdy nechytily tak jako počítačové hry, i když staré konzole jsou vlastně něco jako počítače bez klávesnice a zapisovatelného média, na kterých lze pouze hrát hry. Ovšem díky tomuto úzkému zaměření mohou občas hry lépe využívat právě těch specializovaných možností a spousta z nich vypadá technicky dokonaleji než podobné počítačové hry ze stejného období. Další výhodou je bezproblémové spouštění her – stačí zasunout jednu krabičku do druhé, zapnout a hotovo. Na druhou stranu ve světě starých konzolových her není tak velká rozmanitost a množství a některé typy her tam úplně chybí. Napadají mě dva důvody. Většina starých konzolí byla navržena tak, aby za co nejnižší cenu co nejlépe zvládaly určité typy her, které v té době byly populární ve video hernách, a proto špatně zvládaly jiné typy her. Druhým důvodem může být skutečnost, že majitelé konzolí neměli možnost pro ně nic sami programovat a dokonce někteří výrobci konzolí rozhodovali, které hry se mohou prodávat a kolik jich který výrobce může vytvářet. Navíc bylo potřeba platit licence výrobcům konzolí a také výroba cartridgí s hrami byla mnohem dražší než kazety nebo diskety, což si menší firmy nemohly dovolit a větší firmy většinou nechtěly riskovat investování peněz do nápadů bez zaručeného úspěchu. Počítačové hry mohl teoreticky vytvářet doma každý majitel počítače a k distribuci stačilo kopírování pomocí magnetofonu nebo disketové jednotky, proto se občas objevovaly velmi originální věci, které by se na konzolích do prodeje nedostaly.

Jak jsem se dozvěděl, na herní konzole z osmdesátých let 20. století se dívají jinak lidé v USA a jinak lidé v Evropě, protože v té době většina lidí v USA striktně rozlišovala počítače na práci a konzole na hraní, ale v Evropě spousta lidí považovala počítače za vhodné i pro zábavu. V USA tedy byly v herní oblasti úspěšnější konzole a v Evropě domácí počítače, v USA si z té doby pamatují rozvoj a dva krachy konzolového průmyslu, v Evropě si pamatují spoustu typů domácích počítačů a později jejich nahrazení platformou PC. Platilo to dokonce i pro americké počítače, jako je například Amiga s proslulými grafickými a zvukovými možnostmi, kde naprostá většina kusů se prodala v Evropě, přičemž v USA šlo jen asi o 14 % a výrobce tam byl považován spíš za firmu s hračkami, přestože Amiga byla výkonnější než naprostá většina ostatních osobních počítačů a současně levnější než "seriózní" PC a Macintosh. Na tehdejší počítačovou záplavu si dobře vzpomínám i já a i když jsem o konzolích věděl, vůbec mě tenkrát nelákaly, protože počítače mi připadaly zajímavější a univerzálnější, hry pro ně byly několikrát levnější a v mnohem větším množství a navíc jsem se mohl pokoušet sám něco vytvářet. Samozřejmě také hrála roli skutečnost, že jsem znal lidi s počítači, s nimiž bylo možné pomocí kopírování hry vyměňovat, ale neznal jsem nikoho s konzolí, kde by navíc hry kopírovat nešlo. Hlavně to ale byly skutečné počítače, se kterými bylo možné provádět také spoustu jiných věcí. Až když se mnohem později lidé zbavovali starších konzolí, rozhodl jsem se něco z toho si pro zajímavost pořídit.

Následuje seznam některých konzolových her, které mě zaujaly. Naprostou většinu jsem nikdy nehrál, tedy jde hlavně o dojem z videozáznamů a dalších informací.

Seznamy počítačových her

 unknown  Lukáš Rachůnek